STORY Z PRVNÍ PLAVBY LODĚ DYLINA

Jeden muj kámoš jachtařskej- Kadel mi vloni napsal, věda, že se po něčem poohlížím , že ví vo pjekný kocábce na potápění,  ale k mání  bude až na podzim, poněvač a protože je  pronajmutá potápníkům Zlínskejm. Na konci sezony sem si na to čirou náhodou vzpomněl a když se udělala chvilka volna, jeli sme se na bárku do Starý Novalji mrknout - vo tom sem ale už psal a máte i vobrázky. S majitelem i pronájemcema sme se chvilku štengrovali , jak to už ani jinak nemůže bejt, pak mlaskly prachy vo dřevo a bylo vymalováno. Září se chýlilo ke konci a já byl v silným časovým presu - loď musela bejt do deseti dnů na Brači, další tejden zbejval na kompletní nátěry a generální prohlídku po níž následovala kapitánská prohlídka a testy na stabilitu, neb plavidlo vobdrží licenci na prevoz roniolca, což sou potápníci.  Pag , kde loď sídlila, nejni úplně za rohem , je to zhruba 300 kilasů, vo lodi nic nevím, je to motorák, teda plně vodkázanej na motor, kterej navenek vypadal stejně zanedbaně o vojetě jako já. Teda přesně situace, který mám rád. Navíc fšichní známí se mnou jedou v počtu několika desítek kusů na některý další vejlety po světě a 14 dní volna ze dne na den si může udělat jen ten, kdo nedělá nic. Naštěstí i takovejch je dost, takže celkem snadno sem dal dohromady čtyřčlennou posádku, z nichž min. jeden kousek jel s námi souběžně po břehu - to kdyby něco. Sádra, Čorkí, Muflon a Toník byly jejich námořnický ména. Taky sme mysleli, že bude potřeba nafta, ženský a kořalka. Kromě nafty sme se nemýlili, zbytek sortimentu zase nesehnali. Posádka to pro plavbu pomalu přes celej Jadran ve velice svízelným počasí, kdy jezdilo jen pár bláznů, byla náramná. .... nejzkušenější z nich byl ve druhý třídě na výletě se školou na parníku ,co jezdí po Lipně. Původně mněl bejt celej úterek na předání lodě, vyřízení javných biležniků (notářů) atp. , jenže nervozita a mizerná prognóza pro dny příští mi velela zavelet "ke strojům" a vypluli sme za přihlížení půlky Novalji vstříc strašlivýmu oceánu. Bejvalýmu majiteli Pavlovi ukápla slzička a než mu stačila oschnout, mizeli sme za obzorem. Až když se ztratil poslední barák a Pag dostal svoje typický nehostinný kontůry, bez jedinýho živáčka či stejbla trávy, mi začalo docházet, jak sem blbej.  Vo tej lodi sme se dozvěděli jen od jednoho domorodce, co jí bezostyšně pár let plundroval a využíval, že "něma probléma", což zvopakoval asi desetkrát, čímž měl předávací řízení za skončený. Pak si eště vzal co se mu líbilo s odůvodněním, že to tam zapomněl (Pavel lecos pak vrátil nazpátek) a bylo. Do lodi slušně teklo, naštěstí má výkonnou pumpu a zdálo se mi to tak zajímavější, takže sme tomu nepřikládali prakticky žádnej význam.  Předávající komisař nás seznámil i s kanystrem voleje, kterej prej sice vůbec neteče, ale.......... Až na konci Pagu , kterej sme musely vobjíždět sem se rozhodoval, jestli ject bezpečnějc doleva , nebo nebezpečnějc doprava. Takže sme jeli Velebitským kanálem vpravo, teda cestou pro plachetnice s kýlem naprosto nemyslitelnou. V cestě nám byl totiž most na ostrov Vir, kterej se musí podplout a pod ním sou v dýlce asi 2 km mělčiny s maximální hloubkou 1m, a to eště v tom případě, že Hrvati prohrnovali uzounkou plavební dráhu, vyznačenou údajně betonovýma blokama.  Jináč je tam pod kolena vody kam voko dohlídne a samej písek. Protože ale hned první blok, navádějící do dráhy se jim propad do písku, navíc sme to jeli v naprostý tmě - jak jináč , uvízli sme. Byla to výborna situace , nejbližší pevnej bod v nedohlednu, vo život nešlo, takže vo hovno, ale těžko sem si představoval formu záchranný akce. Loď na vytažení nepřipadala v úvahu, menší ponor než našich 70 cm nikdo nemá. Klasický finty jako u plachetnice vzhledem na neexistanci kýlu nejsou na nic, tak sme se v tom písku začali brodit a hledat větší vodu, sundali člun a začali vykládat těžší věci atp. Pak se k tomu nachomejt místní rybář , co mi prozradil, kde je ten zapadlej blok a kudy teda na vodu - taky nás zapřáh za svoje třímetrový plavidlo, já naložil pod kotel a...světe div se vyjeli sme zpátky vodkud sme přišli. Pokud si myslíte, že nám to jako lekce stačilo, ste na omylu. Jen sme se votřepali, zatočil sem kolem a už sme mazali vstříc pohyblivejm pískům nazpátek. Tentokrát sem to ale s pomocí boží a GPS projel bravurně , takovej sem já. Když už ale přišla řeč na tu dží pí esku, tak to vám povím, to je teda frajeřina. Ve spojení s noutbúkem Acer a softverem Touratech QV (mašinka je Legend od Garmina) a sonarem Hummimbird 3D Paramounth, je dneska navigace pro úplný blbce, čehož sme nehynoucím důkazem. Jeli sme tu nejobtížnější část, kterou málokdo jede ve dne, uprostřed noci v mizerným počasí, z vokna sem neviděl ani na prvního důstojníka, co se válel na přídi ( hned první noc záhadně zmizel karton piva a flaška rumu) a jen sem čučel na vobrazovku kde byla na mapě vymalovaná naše lodička, jak se s metrovou přesností pohybuje slalomem mezi skalkama, mělčinama  a vostrůfkama . Ztrátu kartonu piva později Jarda Sádra zdůvodnil tím, že potřeboval hliník na výrobu lžic, co sme zapomněli doma. Přeskočil sem ale eště pár veselejch příhod, co uvíznutí předcházely. Ač má loďka poměrně zánovní motor, ( s 500 motohodinama je defakto v záběhu) nedělal sem si iluze a 80 koní v dýzlovým Perkinsovi musí něco baštit. Prognozy se pohybovaly od 6ti do osmi litrů, a tomu sme taky podřídily zásoby paliva. Bral bych i s ohledem na průměrnejch velmi slušnejch 7 uzlů co sme z toho vytáhli ( max. 9) i dvojnásobek. 400 litrový nádrže (2x200 litrů) prohlásil předávající element při pohledu na černou hadičku za plný. Pochopitelně se později zjistilo, že to nejni nafta ale špína, pro jistotu sme do nádrže kopli zopár kanystříků až přetejkala a po dvou hodinách se nedočkavě jali měřit. Výsledek byl šokující a zvažoval sem, že si z lodě udělám soukromej vrak. Vypočítali sme totiž spotřebu kolem 40 ti litrů za hodinu a mně brali mdloby. Na těch 300 kiláků, co nás čekaj by sme spotřebovali cisternu. Začali sme rozvíjet neuvěřitelný teorie jak je to možný, málem sme si při prosazování vlastních metod pro měření nafackovali a čekali sme netrpělivě na hodinu další. A pak to začlo bejt teprve zajímavý. Nafta místo aby ubejvala, začla přibejvat a následující dva dny tomu nebylo jinak. Až třetí den sme s úlevou konstatovali, že to nejezdí na mořskou vodu, ale něco málo nafty to kousne. S vědomím, že budu pokládán za blba prohlašuju, že tahle úžasná loďka, co dostala neméně úžasný méno Dylina, si kousne při sedmi uzlech při dlouhodobý rovnoměrný zátěži kolem dvou litrů za hoďku a nepřidám ani decák. To první blbý měření bylo způsobený tím, že mezi nádržema je jen slabá hadička a jen pomalu se přelejvala ropa do tej druhej. Za dvě hodiny do prvního měření to ale pochopitelně zvládla a mněla na svědomí málem mojí smrt. Na původní naftu v nádrži jezdím doteďka a vyložili sme eště kanystry s 200 litříkama. Hned za první vodpoledne se nám podařilo tak akorát do tmy podject most na Pag a uchýlit se na bezvadný záložní kotviště pro trajekty. V euforii sem fotil jak zběsilej a couval s foťákem bez kejsu po molu tak dlouho, až sem šlápnul doprázdna. Jen instinktivně sem se stačil otočit a co nejjemněji cestou do hlubin (3 metry) vodhodit foťák za 50 táců na beton. Že sem mněl na sobě jediný teplý hadry je jasný. Cestou nám asi desetkrát krásně svítila duha a kolem lodi vyskakovali lovící tuňáci, což sem eště jaktěživo neviděl. Vůbec to pod starým hradem při západu slunce byla nádherná idylka, navíc první noc na tejhle lodi. Zas taková poezie to ale nebyla v noci, kdy naprosto nepředvídatelnej vítr od západu s náma statečně mlátil o molo a museli sme do tmy vodject na moře. Posádka mně bez mýho vědomí pustila z lan a já se eště s nenastartovaným motorem řítil hnán větrem na nejbližší skálu. Pochopitelně sem se snažil nastartovat s vytaženým chcípákem a až v poslední sekundě ( jak v americkým filmu) mi to došlo.  Jeli sme se teda skovat do pár kiláků vzdálený zátoky, jenomže tam se nám už chrápat nechtělo, tak sme eště za tmy vyrazili vstříc mělčinám . Na lodi bez kabiny bych nejel ani za boha, tady mi rozdováděný živly vůbec nevadily a vlny, co nám přistávaly na předním skle sme s výrazem mořskejch vlků ani nekomentovali. Hned za mostem s mělčinama ale obloha za zády zfialověla, přestal foukat vítr  a fšem bylo jasný, že vypukne mazec. Pár kámošů, co bylo souběžně se mnou na nějakej plavbě po Jadranu hlásilo 40ti uzlíkovou vychřici a ta nás chvilku na to dostihla nepříliš blízko rozumnýmu úkrytu. Asi hoďku sme zadarmo zažívali to, za co jiný platí na Matějský nekřesťanský peníze a pak se uvázali na nějakým molíčku co si za umělou kosou postavili domorodci. Po dvou hodinách relaxace ale zase pádíme vstříc živlům. Ten den sme dojeli vlastně i s přestávkama a naháněním se s bouřkama od mostu na Pagu přes Kornaty až na Murter, kde sme se vyvázali u mola ňákýho skladiště a eště večer vylezli na místní horu, podívat se na úchvatný divadlo, jak se nad půlkou Jadranu čerti žení. Ráno v pět sem zavelel posádce a bylo jasný, že pokud nás počasí pustí na otevřený moře a budem to moct říznout rovně, večer sme na Brači v Sumartinu, což je nějakejch 150 km. Zezačátku to moc nevypadalo a díky silnej boře sme se musely držet hodně blízko pobřeží, jakmile ale byl na dohled Drvenik, vobjeli sme ho zprava a nejkratší cestou to za střídání fšemožnejch větrů a vln valili na Brač, chvílema v dvoumetrovejch vlnách. Náš pozemní doprovod, což byl jako na potvoru zrovna Jarda Sádra byl převelen už na ostrov, kde nám mněl vyhlídnout místo na kotvení, neb se příjezd dal čekat po setmění. Nakonec sme to zvládli s posledním zbytkem světla, jenže Jarda tou dobou už nás netrpělivě vyhlížel třetí hodinu z restaurace Dalmatýn a vyžral jim při tej příležitosti celou zásobu Proška. I přes tenhle hendikep manévr dopad úspěšně a loďka zůstala nocovat přímo na mole u hospody, kde plafčík čekal. Možná to z tohodle povídání moc nevyzní, ale byl to strašně krásnej vejlet a hned bych do toho šel znova, myslím, že i vostatní. Víkend sme přečkali válením se v náramným počasí s teplotama kolem pětadvaceti ( tak to bylo celej tejden) na suchu a kolem 22 v mokru a vůbec nic nenaznačovalo, že je začátek října. Taky sem mněl eště rozdělaný kurzanty, takže bráce dost a práce pjekná. Hodlal sem i zazimovat stroje, což se moc nepovedlo a čeká mně to eště od 5-12. listopadu, kdy na Manjanu hned po příletu z Gran Canarie mažu - mám eště asi jednoho fleka. V pondělí sem skrzeva dobrý vztahy v brodogradolišči ( to je místní opravna lodí , využívající technologie i techniku ze 16týho století) dostal loď z vody na sáňky a začli sme s přípravou Dyliny na novej lak a antifouling. Z přiloženejch fotek vám bude jasný, že to nejni žádná prdka a pracovní morálka se mi pod hrozbou, že posádka pojede domů vlakem dařila udržet jen první dny. Objedy se např ani v největším časovým presu nepodařilo zkrátit pod dvě hodiny - prostě jako za totáče. Nakonec to ale dopadlo "tak nějak" a chtěl sem vám natočit, jak loď jede na saních do moře, ale opět Jarouš ( já musel bejt v lodi) si při filmování splet funkce, což značí, že když myslel, že filmoval, tak nikoliv a naopak. Z toho plyne , že mám krásný přestáfky ve kterejch se nic neděje, jen si kameraman hledá dobrou pozici pro záběr. Sotva jí našel- vypnul. Bog ho pojeb ! Na první vejlet sem pozval i spráfce Venciho s manželkou Dynkou, která,  jak sem správně předpokládal vzala do rance pršut, sejra , víno a kruh. Bylo docela zajímavý poslouchat příběhy starý několik desítek let vážící se na místa, kudy sme projížděli. U útesu Biskup, což je 30ti metrová skála sme zakotvili v nádhernej zátoce a Sádra s Čorkým byli vysláni na průzkum lokality s wercajkem, Muflon  je šnorchlař - šel jen s ABCčkem. Výsledky průzkumu byly ale obdivuhodně stejný - je tam hovno. Venci s Dynkou chytali ryby a já vymejšlel, jak nejlepčí přidělat výlezový žebříky a plošinu pro potápníky - už je to ve výrobě. Poslední den před odjezdem sme jeli překotvit Dylinu ze zátoky do přístavu a zdála se mi nějak na šikmo. Pravda byla krutá - v motorovým prostoru byl tak kubík vody a pumpa mněla hodinu co dělat. Mezi tím na Manjanu přijel i Richard, co mněl na Pagu loď v pronájmu ( chtěl se zdokonalit lehce ve šnorchlování a něco natočit) - tudíž o ní věděl asi nejvíc  a pravil, že to je tutově kolem propeleru, protože se to musí často mazat a po naší cestě je těsnění vyschlý na bejčák. Moc se mi to nezdálo, ale tak nějak rád sem tomu uvěřil. Dvě hodiny před odjezdem sem se šel ale pro klid duše eště mrknout a..........bylo to eště horší, než před tím. Pak to následovalo jak ve zrychleným filmu - rychle do wercajku a pod loď, kde sme při nejlepčí vůli nic nenašli. Trval sem na tom, že to musí tect nějakou "oficiální" dírou do lodě, což se nakonec ukázalo pravdou býti a pod nádrží naleznul Hrvat Tonči uhnilej ventil od chlazení. Ucpat, převlect, zbalit a hurá na trajekt.  Při sjezdu do Supetaru sme ho ale už jen zahlídli na obzoru, neboť ty čubčí synové ze dne na den změnily jízdní řád. Takže zpátky 40 km na Manjanu přenocovat a brzo ráno na ten první zase na Supetar. Ta smradlavá bestie ale zase jela vo dvě hodiny pozdějc, takže sme u mýho hotelu, kde parkovali členové posádky svý káry zarazili až kolem vosmej večír. Howgh

.............most na Pag, za nímž je kvůli děsnej a častej boře nouzový kotviště pro trajekty............

................fotil dem fotil a najednou krok do prázdna................

...........Jarda Sádra žere polívku se lžící z plechovky od piva. Při výrobě jich ale spotřeboval karton........

........Muflon a Čorkí kormidlujou, Toník vyhlíží zemi, kterou má za zády........

.........most na Vir za zády - hlubokej výdech. 2 km mělčin a výjezdový bloky za náma, pod kýlem voda!!!

.......sem králem světa................................západ slunce nad Murtetem........

....ponorkovka na Brači a zátoka Poganica na Šoltě, kde zapíchli potápěčě Kukliše....

..........na vejletě..........

.....tak tady ocuť bude Dylina vyrážet na potápnický vejlety, přímo z hospody.....Sumartin na obzoru......

.............vomejt a voškrabat, vobrousit a zakalafatať, natřít primerem a zakytovat...........

........natřít antifoulingem a voslavit spuštění na vodu........

...Dylina na kotvě v zátoce u Manjany...